Rozhovor s Šemínkem II.

(přírodní kámen)

Ty moje poupě nakvetlé,
proč nerozvíjíš dál svoji krásu ?
Trpící listy nadechnout se nemohou
a zoufalý květ volá o andělskou spásu.

Můj Šemínku, kamínku,kamaráde zlatý,
Tvá slova prociťuji, mé oči pláčou taky.
Zapomínáš si láskou svítit na své činy,
obohatíš sebe, tím tvůj život se stane jiný.

Proč neupozorníš mne, kdy své srdce uzavírám,
potřebuji také tvoji lásku, na tvé rady odpovídám.

Věříš, že lásce se kámen jen tak nenaučí,
pak ji nemůžeš ode mne přijmout a to mě mučí.

Šemínku, tak přesvěč mě o své zázračné citlivosti,
ať rychle se osvobodím od bezduché nedůvěřivosti.

Jsem rád, že sis o změnu v poznání řekla,
by má moudrost k tvému citlivému nitru tekla.

Kamínku, působíš na mne, celou svou pozitivní silou,
přijímám tě, jakoby jsi procházel každičkou mou žilou.
Hovíš si v místech, kde tančí ta kráska,
studánku otvírám, bydlí v ní nejspíš má láska.

Zázračný nápoj po doušcích ochutnávej,
darovat plný džbán jiným nepřestávej.

A ty Šemínku, pij se mnou,
z mé studánky lásky,
Tys přesvědčil mne,
s tvým citem už si nedělám vrásky.

Děkuji,
Spojím se s tebou a s vesmírnou láskou,
společně poupě rozvinem,
Jen dodáme zázračnou šťávu sladkou.