Mysl potřebuje důkazy.
Neustále někoho z nás může mysl přesvědčovat o tom, že existence vyššího kosmického řádu v nás se musí logicky přece dokázat. Jestliže naše mysl potřebuje důkazy, znamená to, že stále zpochybňuje a tak docela nemůže pokorně přijmout.
Považuje existenci vesmírného božského v nás za cosi znepokojujícího, nelogického ba možná za něco, čeho bychom se měli i bát. Můžeme si to přirovnat k tomu, jako bychom chtěli pocítit všeobjímající lásku a stále se přesvědčovali k tomu, abychom to nedělali. Mysl je ta statná a direktivní dáma, která svou pevnou základnou v naší hlavě stráží svoji logiku. Možná ani neví, že to, čemu se říká láska, nemá právě ona na starosti, ale naše božství v nás.
Je to jako bychom chtěli prožívat naplnění a ptali se mysli, jestli na to máme. Naše mysl nám vždy bude posílat zkoušky, lsti k tomu, aby sama sebe obhájila a neztratila svoji vládu.
Ten, kdo se rozhoduje, aby pochybovačnou mysl odstavil do vedlejší role a neposlouchal ji, je právě ten, kdo umenšuje její vliv ať už vědomě či nevědomě.
V mysli je náš egoismus, který brání svou nadutostí tomu, abychom mohli přijmout sebe jako součást jednoho velkého kosmického celku. Abychom mohli prožívat své božství ve své jedinečnosti a odvaze.
Mysl je právě ta, která nás mate a odvádí od našeho prožívání jednoty s vesmírným řádem. Ona správně tvrdí,
Co když ale nic neexistuje? Přesvědč mě?
Jako by nadšeně popírala to, kým jsme.
Je to její úkol, role, kterou každý z nás, v naplánovaném čase a prostoru prozře a až pak ucítí dotyky svého vlastního božského vědomí.
Naše mysl nás vyučuje a stráží naše prozření. Stále zpátky nás chytá do své sítě logických závěrů, plánovaných předpovědí, chtěných cílů a sebevědomých ambicí a nebo také do sítě strachu a pochybností o sobě či někom jiném.
Jestliže však přesvědčuje sama sebe, jako by k nám ani nepatřila. Musím se ptát, za koho tedy vlastně mluví.
Mysl, komu tedy v pravdě slouží?
A proč je mnohdy proti mému vědomí pravdy?
Stráží pokoru, tu která blahoslavně přijímá vše, co je dané.

Tu, která přijímá náš osud, naše rozhodnutí, naše prožívání v nitru, naše odevzdání se vyššímu řádu, kdy jsme připraveni plnou pokorou na to, že odevzdáváme svou vůli a chtění svému božství a necháme jej projevovat naplno v situacích, vztazích, prostě v životě.

Najednou…., jako bychom klesli na mysli, neboť nemáme žádnou možnost již předjímat, plánovat, egoisticky chtít.
Máme jedinou možnost nechat se vést, čekat co se bude dít. Dáváme tím najevo svému božství, že víme o svých niterných prožitcích, víme o svém vyšším já, víme i o tom, že mysl nás mate, abychom zapomněli na sebe, své vědomí.
Vždyť je tolik pokušení kolem nás. Proto žijeme tady a teď, abychom v čase zráli a zkušenostmi si přicházeli na dotyky nitra. Znamenali si chvíle, kdy jsme byli naplněni a kdy naopak pocítili prázdnotu.
Toto je promluva s našim božstvím. S našim nitrem. Svou vnímavostí najdete to, po čem celý život vnitřně prahnete.
I chyby se dělají a je to v plánu.
Jestliže se vám čas naplnil a nemáte již určité reakce dělat, máte se učit dál, vnímat svůj vesmírný řád v těle. Přicházejí situace, nemoci a různé stavy těla, které nás dovedou k tomu, abychom hledali a nacházeli informace a stav rovnováhy.
Vývoj duše pokračuje stále a vede nás k nitru, k domovu, který nám naše mysl s egem spojená tak urputně zastírá.
Mawu
Madona Therapy